O půl páté jsem sedla na kolo a vydala se ke zřícenině Hanigovce. Když pominu to, že na mě zpoza romského domku, stojícího u cesty, vyběhl pes a se štěkotem mě pronásledoval několik desítek metrů, byla to krásná cesta. Za zatáčkou mě přivítala rozkvetlá alej jabloní. Deštěm omytou přírodu prozařovalo slábnoucí teplo sluníčka. Přivírala jsem oči a s vděčností se nadechovala vůně mokré pryskyřice. Už před vesničkou jsem uslyšela cinkot zvonců, se kterými se na stráni páslo stádo ovcí. V údolí postavené dřevěnice, nezaměnitelný klid a občasné zaštěkání hlídajícího psa, mě zahrnulo dojmem starodávné dědinky. Po další hodině cesty jsem, v doprovodu májového děštíku a hrud bahna setrvávajícího na kole, dospěla k hradu. V životě jsem neviděla tak velikánský koberec pomněnek, který se přede mnou zamodral. „Bože můj,“ vzdechla jsem tiše nad nádherou, která se dotýkala mého srdce. Z rozpadlé hradní věže jsem se nechávala unášet dalekým výhledem a zpívala Bohu píseň chval. Myšlenka, že někomu udělám radost, mě přiměla natrhat velkou kytici barevných jarních květů. Pak jsem se vydala nazpět. Podle mého přesného odhadu měla značená trasa vést obloukem zpět na hlavní silnici. S vírou, že každá cesta má někde svůj cíl, jsem se v nelehkých přírodních i tělesných podmínkách se střídajícími se pocity odhodlání a nejistoty ubírala pořád dál a dál. Smradlavé bláto stále víc nacházelo útočiště na mém oblečení, ve svazích mě lákalo k zemi a při jízdě na kole stříkalo do obličeje. Ve smrákajícím se dnu jsem v horském sedle uviděla rozcestník. Jeho zvěsti mě moc nepotěšily. Jela jsem úplně jinudy, než jsem chtěla a nejbližší vesnice odsud byla dvě hodiny cesty. S výkřikem zoufalství jsem se snažila utěšit svou žízeň srkáním kapek deště, které zůstávaly v trávě. Strmou lesní pěšinkou přehrazenou místy padlými stromy jsem rychle zdolávala výškové metry dělící mě od civilizace. Minula osmá večerní hodina. „Nemám u sebe telefon a nikdo neví, kde jsem,“ blesklo mi hlavou. „Bože, vím, že jsem nezodpovědná, ale jela jsem na rande s Tebou, chraň mě prosím.“ Přes cestu mi přeskočil statný srnec, kterého jsem vyrušila. Ani jsem nevnímala, jak se super potkat v lese zvíře a svižně se prodírala stále se objevujícími nástrahami křovin a dolin. Úzká asfaltka, na kterou jsem po čase s úsměvem najela, ubezpečující, že dneska nebudu muset spát pod stromem, mě dovedla do Lúčky. Nemohla jsem tomu uvěřit, protože s touhle dědinkou jsem na své cestě za dobrodružstvím opravdu nepočítala. Kdysi jsem tu byla u jedné mladé rodinky na návštěvě a kytice květů, která se mnou cestovala celou dobu v kapuci, mi připomněla, že by se mohla stát minidárkem a rozloučením se s milými lidmi, které už nejspíš jen tak neuvidím. Zaklepala jsem u dveří. I v tom večeru muselo jít vidět, že jsem celá od bahna. Pozdravila jsem, nechala malé Laurince v ruce kvítí a pomalu se vytáčela zase k odchodu. Pán domu mě ale se samozřejmostí pozval dál. Mé marné pokusy o vysvětlení, jak se mi zdá návštěva v mém stavu a čase nevhodná, byly utlumeny srdečným úsměvem maminky a za chvilku jsem už seděla v křesle se šálkem čaje a výborným zákuskem. Byla jsem zahrnuta péčí a láskou lidí, které vlastně ani neznám. Když jsem večer usínala ve voňavých peřinkách na měkké posteli, vzpomněla jsem si na vtip, který si občas s kamarády říkáme – Dobrý den, prosím vás, nemáte něco k pití? Já mám takový hlad, že bych u vás i přespal!
A já jsem tohle vážně zažila! Neuvěřitelné! :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.